Napsali o nás

Zhruba před 60 000 lety se skupina našich afrických předků, praotců celého lidstva, vydala na cestu. Někde na té cestě jsme se narodili my – a začali jsme se ptát po svém původu. Žijeme už od doby ledové na českém území? Nebo naši praotci přešli Kavkaz, když utíkali před Čingischánovými hordami? Nebo přitáhli pod Říp v paleolitu s ostatními kromaňonci, když ustoupila poslední doba ledová?

DNA dědíme po rodičích a některé její úseky se jen minimálně mění. To umožňuje porovnat je s DNA obyvatel různých částí světa. Dle genetických znaků na chromozomu Y lidské DNA lze od sebe odlišit skupiny mužských linií majících společného předka – haploskupiny. Ty se konvenčně označují písmeny v rozsahu A až T a dále se dělí do podskupin pomocí čísel a malých písmen. Když se znaky na chromozomu Y shodují se znaky populace, která žila řekněme před patnácti tisíci lety na Sibiři, pochází vaše otcovská linie právě odtud…

Výbušná povaha, hádavost, rychlost v jednání i za cenu chyb. Každý má nějaké povahové vlastnosti, které se dají zobecnit na určitou oblast původu. Mně podle výše uvedených vlastností přátelé tipovali, že pocházím z jihu. Chtěl jsem si tyhle domněnky ověřit. Profesionální genealogové však mohou zjistit předky, pokud člověk nemá šlechtický původ, nejvýše pár století dozadu. Pravidelné vedení matrik se u nás datuje až od doby po bitvě na Bílé hoře, tedy po roce 1620.

Kdo tedy chce zjistit, odkud pocházejí jeho prapředci, musí se spolehnout na informace uložené ve své deoxyribonukleové kyselině (DNA)…

PO KOM TO DÍTĚ JE?

07. 08. 2009 | zdroj: iDNES.cz

Celý tatínek. Nebo celá maminka? Tyhle otázky napadají snad každého. A běda, když podobu na první pohled nevidíme.

Když fotografka Alžběta Jungrová čekala na tramvajové zastávce, cizí muž si ji dlouze prohlížel a pak se přišel zeptat: „Nejste náhodou dcera Terezie Bienertové?“ Je. S její matkou chodil do školy, podoba mu připadala neuvěřitelná. „Měl jsem pocit, že vidím Terezii, která vůbec nezestárla,“ říkal. Alžběta se nedivila. Slova „celá maminka“ slýchává už od dětství.

Čím to je, že někdo vypadá jako kopie předků a jiný se jim vůbec nepodobá? Jedno z vysvětlení naznačuje anekdota: Podobá-li se dítě otci, jde o dědičnost. Podobá-li se sousedovi, jde o vliv prostředí.

Zacházejme s ní pro jistotu opatrně. Diskuse o podobě dítěte je odjakživa záležitost choulostivá. V poslední době to platí dvojnásob. Internet je totiž zahlcen radami a příklady, podle nichž si můžeme snadno pořídit pochybnosti, zda je naše dítě opravdu naše. Můžeme si to dokonce jednoduše spočítat podle barvy očí. Učí se to už mládež na středních školách. Tohle je jeden z příkladů: Jakou barvu očí zdědí dítě modrookého otce s tmavookou matkou, v jejímž rodu se již po několik generací dědí jen tmavohnědá barva očí? Když žák odpoví, že hnědé, dostane jedničku.

Jenže genetici varují: Pozor, tak jednoduché to není.

Opravdu opatrně. Není nutno hned vyrazit na návštěvy příbuzných zkoumat barvu jejich duhovek, abychom zjistili, kde se vzala barva očí našich dětí, případně barva našich vlastních očí, když, nedej bože, neodpovídá výsledkům, které jsme si spočetli.

Každý to nemá snadné jako třeba Bolek Polívka. Ten, když se podívá dceru Annu, vidí svůj nos a úsměv bývalé partnerky Evelyny Steimarové. Vidí to každý a podobné případy také každý zná ze svého okolí. Stačí se rozhlédnout po známých rodinách. Herec Martin Preiss je, jak stárne, stále podobnější otci Viktorovi, muzikant František Soukup vypadá jako jeho otec Ondřej. V některých rodech jsou si všichni podobní na první pohled. Třeba jsou hodně vysocí, mají výrazné nosy nebo oči blízko u sebe. Ale co si počít, když má muž i jeho partnerka tmavé rovné vlasy a narodí se jim kudrnatý blonďáček?

„Stává se, že k nám přijde pán s dítětem, žádá test DNA, já se na ně dívám a říkám si: Jejda, jak tohle může dopadnout?“ vypráví Marek Minárik, ředitel společnosti Genomac, která se zaměřuje na genetické testování. Dopadne to tak, že se onen znejistělý pán stoprocentně prokáže jako otec.

JAK TO VIDĚL ŠVEJK

Nad celou záhadou dumal i Jaroslav Hašek prostřednictvím svého Švejka:

„S tím vzájemným pářením,“ poznamenal Švejk, „je to vůbec zajímavá věc. V Praze je číšník černoch Kristián, jehož otec byl habešským králem a dal se ukazovat v Praze na Štvanici v jednom cirku. Do toho se zamilovala učitelka, která psala básničky do Lady vo pastejřích a potůčku v lese, šla s ním do hotelu a smilnila s ním, jak se říká v Písmu svatým, a náramně se divila, že se jí narodil chlapeček úplně bílej. Jó, ale za čtrnáct dnů začal chlapec hnědnout. Hněd a hněd a za měsíc začal černat. Do půl roku byl černej jako jeho tatínek habešskej král. Šla s ním na kliniku pro kožní nemoce, aby jí ho nějak vodbarvili, ale tam jí řekli, že je to vopravdová černá kůže mouřenínská a že se nedá nic dělat. Tak se z toho pomátla a mouřenínka dali do sirotčince. Pak se vyučil číšníkem a chodíval tancovat po nočních kavárnách. Rodí se dnes po něm čeští mulati s velkým úspěchem, který už nejsou tak zabarveni jako von. Jeden medik, který chodíval ke Kalichu, nám však jednou vykládal, že to není tak jednoduchý. Takovej míšenec zas rodí míšence a ti jsou k nerozeznání vod bílejch lidí. Ale najednou v nějakém kolenu že se vobjeví černoch. Představte si ten malér. Vy se voženíte s nějakou slečnou. Potvora úplně bílá a najednou vám porodí černocha. A jestli se před devíti měsíci šla podívat bez vás do varieté na atletické zápasy, kde vystupoval nějakej černoch, tu myslím, že by vám to přeci jen trochu vrtalo hlavou.“

Dnes by si taková bílá slečna s černošským miminkem při vysvětlování, zda byla či nebyla na atletickém zápase, mohla vzít na pomoc vědu.

„Vznikl obor, jemuž se říká rekreační genetika,“ říká Marek Minárik. „Už nana příklad víme, že existuje gen, který způsobuje, že máme ušní lalůček přirostlý či visací nebo že máme dírku v bradě. Dříve na takové výzkumy nikdo nedal peníze, protože z hlediska medicíny jsou naprosto nepodstatné. Jenže v dnešní době, kdy kratochvíle lidí nezná mezí, se do nich investuje. Genetika se dostala do centra pozornosti a mnohé firmy v ní cítí zlatou žílu. Lidé ani tak nechtějí vědět, zda mají predispozici k rakovině či k Alzheimeru, spíše je zajímá, odkud pocházejí jejich předci či jak asi bude vypadat jejich dítě.“

TEN KLUK JE MŮJ

Když jsme zveřejnili výzvu, aby lidé posílali fotografie své a svých příbuzných, se kterými si jsou podobní, zájem byl velký. Přišly desítky snímků. Jenže, jaké překvapení. Mnozí se vůbec nezdáli podobní. Sami přitom psali: Jen se podívejte, všichni nám říkají, že synáček je celý já... Že by špatná fotografi e?Možná. Nabízí se však i další vysvětlení.

„Máme zkušenost, že i v totálně nepodobném dítěti si každý najde svou podobnost,“ vysvětluje ředitel firmy Genomac. „Říká se přece, že jak se usmíváte na dítě, tak se pak ono bude usmívat na vás. Ovšem, když pak z nějakého důvodu vznikne nejistota, otec, který dříve viděl podobnost, najednou vidí nepodobnost. Hledá ji. Najednou naprosto iracionálně říká: To je jasné, to není můj kluk, má úplně jiné uši, jiné oči, takhle já se nikdy nechoval.“

Jistý lékař z Prahy jednou týdně parkuje s autem u školy a pozoruje kluka, který mu je čím dál víc nápadně podobný. S jeho mámou udržoval vztah, i když byla vdaná. Když otěhotněla, rozešli se. Tvrdila, že otcem je její manžel. Jenže podoba rok od roku ukazuje něco jiného. „Utěšuje mě jedině to, že žijeme ve velkém městě, a pravděpodobnost, že se chlapec setká s mým synem, není vysoká. Na první pohled musí každého napadnout, že jsou bratři. Přestože jeho matka tvrdí něco jiného, jsem teď přesvědčen, že je můj,“ vypráví.

JAKO NOTY OD BACHA

Čím to tedy je, že v některých rodech se dědí výrazná podoba, a v jiných ne?

Marek Minárik přirovnává dědičnost k vystoupení filharmonie. „Je to, jako když hudebníci hrají přesně podle not, jak je Bach napsal. Ty noty jsou DNA, genetický kód. Způsob, jakým je zahrají, ten celkový přednes, to jsou v genetice faktory vnějšího prostředí. Je to stejné jako fakt, že člověk je poskládán z různých chemických látek podle předpisu, který má napsán v molekule DNA. Ale neznamená to, že lidé, kteří mají předepsané stejné věci, jsou stejní. Každý z nich je ovlivněn prostředím.“

Když zůstaneme v hudební branži, početí dítěte můžeme přirovnat k situaci, kdy vezmeme noty od Bacha a noty třeba od Beethovena. Z nich tvoříme nové dílo. Úseky skladeb nepravidelně promícháme, ale některé části jsou tak významné, že ve výsledku bude stále každý Bacha či Beethovena slyšet. Stejně tak se určité významné motivy dědí v genetice. Třeba motiv, že máme predispozici k cukrovce. Nebo dlouhé nohy či velký nos. „Ukazuje se, že není úplně náhodné, jak se motivy v dítěti zkombinují. Některé jsou dominantnější. Jako by někdo při vzniku symfonie řekl: Hele, tenhle motiv je fakt dobrý, škoda ho tam nedat,“ říká Minárik.

V každé rodině se nějaké motivy dědí, rozdíl je jen v tom, že některé vidíme na první pohled, a jiné ne. Ty, které nevidíme, přitom bývají podstatnější. Třeba to, že tělo lépe zpracovává nějakou látku, je důležitější než motiv, který způsobuje, že všichni v rodině mají pěkné modré oči.

PANE, JSME PŘÍBUZNÍ?

Představte si, že jdete po ulici a najednou potkáte člověka výrazně podobného někomu, koho znáte. Nebo je podobný přímo vám. Náhoda? Záletný tatínek? Je snadné to zjistit.

Jednou z oblastí takzvané rekreační genetiky je pátrání po předcích. Je teď velmi populární. Společnost Genomac provozuje Českou národní genografickou databázi, ve které je zaregistrováno přes dva a půl tisíce lidí v mužské linii. Ti jsou vedeni pod anonymními kódy, ale pokud mají zájem, může jim být zprostředkován kontakt, když se ukáže, že jsou příbuzní. Nyní se už dokonce jejich DNA porovnává s vzorky DNA z koster z archeologických naleziš?. Například porovnáním DNA z kostry z vykopávek nedaleko německého Göttingenu, která pochází z doby asi tisíc let před naším letopočtem, se ukázalo, že patnáct Čechů z národní databáze jsou potomci té kostry. Tedy, pardon, bývalého majitele kostry.

Vědce zajímalo, zda lidé, jimž změřili, že mají v DNA něco společného, mají společné znaky i navenek. Tím, jak dávají dohromady databázi na základě testů původu, zjiš?ují, že v české populaci existují poměrně velké skupiny mužů, kteří, přestože nejsou přímo příbuzní, mají stejnou kombinaci znaků. To znamená, že kdysi někde existoval jeden muž, jehož jsou potomci. Genetici je chtěli vidět pohromadě, seznámit a zjistit, zda mají něco společného. Právě probíhá vyhodnocování, ale už na první pohled bylo jasné, že někteří z účastníků setkání si byli nápadně podobní.

Jaké ponaučení z toho všeho vyplývá? Až na ulici potkáme člověka, který nám bude připadat jako náš obraz v zrcadle, můžeme společně zajít nejen na pivo, ale i na testy DNA. Když se nám však naše dítě bude zdát proklatě nepodobné, testy DNA vynechejme. Raději si řekněme, že tak nějak třeba vypadal některý z našich dávných předků. Ono to tak možná doopravdy bylo. Možná.*

UKAŽ OČI, SYNÁČKU

Barva očí je příkladem, na němž se dá jednoduše ukázat, jak to s dědičností podoby je. Varianty genů se dělí na dvě skupiny, dominantní a recesivní. Máte například jeden gen, který rozhodne o barvě očí. Jeho mutace, která způsobuje hnědé oči, je dominantní a mutace, která způsobuje modré oči, je recesivní. Když barvy očí seřadíme podle toho, která je dominantní, bude to vypadat takto: hnědá, zelená, modrá. Kdo má oči hnědé, může v sobě skrytě nést zároveň gen pro oči modré nebo zelené. Jenže hnědá je dominantní, takže jsou vidět hnědé. Dotyčný je zároveň přenašeč modrých nebo zelených. To znamená, že když se sejdou dva lidé hnědoocí, klidně se jim může narodit modrooké nebo zelenooké dítě, protože oba jsou přenašeči modré či zelené barvy. Když je někdo modrooký a má dítě s modrookou ženou, je v podstatě vyloučeno, že bude mít hnědooké dítě. Jenže, a v tom je kouzlo genetiky, může dojít k mutaci a dítě naprosto výjimečně hnědooké bude.

TŘI PŘÍKLADY DĚDIČNOSTI

Dědí se plešatost i sklon k obezitě. I když ne vždy. Plešatost. Je dědičná. Vědci zkoumají, jak se přenáší, také proto, že prověřují její souvislost s predispozicí k neplodnosti či ke karcinomu prostaty. Zatím není přesně jasné, zda se dědí z otce na syna, či z dědy přes matku na vnuka. V mnoha rodinách se však na první pohled zdá, že přenos z otce na syna je jasný. Sklon k obezitě. Naši předci znali pořekadlo: Jaká matka, taková Katka. Jinými slovy, mladík by si měl dobře prohlédnout budoucí tchyni. Jeho vyvolená tak jednou asi bude vypadat. U sklonu k tloustnutí to platí u mužů i u žen. Opět však záleží na vlivu prostředí. Když má otec v padesáti sto kilo a víkendy prosedí u televize, jeho syn v tom věku třeba sto kilo mít nebude, protože každý víkend sportuje. Dcery jsou podobné otcům, synové matkám. Něco na tom je. První dcera bývá často podobná otci, první syn matce. U dalších potomků už podoba nebývá tak výrazná. Podle některých teorií tím příroda kompenzuje fakt, že muži podvědomě touží, aby prvorozené dítě bylo syn, zatímco ženy by raději holčičku. Záměrem je, aby pak rodič potomka stejně miloval, protože uvidí, jak je mu podobný.

O autorovi| TEXT SCARLETT WILKOVÁ FOTO MAFA – NGUYEN PHUONG THAO

Autor: SCARLETT WILKOVÁ

Genoskop Junior můžete objednat zde

http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=031&r=magazin_dnesMD&c=1236571

Zajímá vás, odkud před tisíciletími přišli vaši předkové? Chcete vědět, jestli máte sklon k alkoholismu, jaké nemoci vám hrozí a jestli jsou vaše děti vůbec vaše? Novinář Ivan Brezina patří mezi ty, kteří se místo sportu, zahrádce či sudoku věnují „rekreační genetice“

Všechno začíná štětečkem, kterým si vytřete ústa. Pak ho vložíte do zkumavky a odešlete do pražské firmy Genomac. Z buněk, které na štětečku ulpěly, vědci izolují vaši DNA - jedinečný genetický „podpis“, z něhož lze zjistit víc, než si dovedete představit.

Sestavováním svého rodokmenu se zabývám už řadu let. V matrikách jsem se dostal nejdále do 16. století, kde písemné záznamy končí. Analýza genetického profilu mi teď ale umožnila seznámení se s předky z doby kamenné. Mou mužskou linii v Genomacu zrekonstruovali z mužského chromozomu Y, který jsem zdědil po tátovi, ten zase po svém tátovi... a tak to šlo dál, až někam do jeskyně. Ženskou linii logicky přečetli z mých mitochondrií, které dědíme vždy po matce.

Výsledkem obou těchto analýz je osobní genetický profil, podle jehož typických znaků se dají lidé dělit do tzv. haploskupin. Genetici postupem času zmapovali výskyt různých haploskupin v jednotlivých zemích a odvodili z něj, jak se jejich nositelé v minulosti šířili světem. Různé haploskupiny navíc zhruba odpovídají různým etnikům. Takže se z nich pozná, jestli jste původem Slovan, Germán...

„V ženské linii zavedl britský genetik Bryan Sykes pro haploskupiny poetické označení ,klany‘,“ říká šéf Genomacu Marek Minárik. V Evropě jich popsal celkem sedm (později přibyly ještě dva) a nazval je jmény svých hypotetických zakladatelek. Když kolem roku 8000 před Kristem skočila poslední doba ledová, začalo se devět ženských klanů šířit ze Středomoří po celé Evropě.

Novokřtěnec? Mongol?

Zvláštní je, že rozmístění genetických profilů se v rámci Evropy liší víc u mužů než u žen. Ženské profily jsou víc promíchané - nezávisejí tedy příliš na konkrétní jazykové či etnické skupině. Mezi mužskými profily jsou naopak větší regionální rozdíly. Jinak řečeno, zatímco muži v Německu jsou víc „Germáni“ a muži v Rusku zase víc „Slované“, jejich ženy jsou univerzálnější. Nebo ještě jinak: Češky jsou geneticky víc kosmopolitní než Češi. Nejspíš za to může rozdíl v rozmnožovacích strategiích. Zatímco muži podnikali válečná tažení, a snažili se tak své geny co nejvíc rozšířit do ciziny, ženy seděly celá tisíciletí „doma“ a čekaly, který cizinec je oplodní.

Podle analýzy DNA pocházejí moji mužští předci z Pyrenejského poloostrova, kde našli útočiště během posledního evropského zalednění (asi před 18 000 lety). A můj genetický profil se dnes nejvíc vyskytuje v románských a germánských oblastech - v Dánsku, severním Německu, Alsasku, severním Španělsku a Asturii. Když jsem se to dozvěděl, zajásal jsem. Puzzle do sebe totiž začínalo zapadat. Můj děda Jan (1905) přišel do Prahy z města Senica nad Myjavou nedaleko Bratislavy. Podle rodinné legendy jsme ale původně nebyli Slováci. Jako starý evangelický rod jsme prý pocházeli z jižních Čech, odkud jsme po Bílé hoře utekli před náboženským pronásledováním. A nebo to bylo jinak? V okolí Senice měli silnou tradici tzv. novokřtěnci. Tahle reformní sekta se po roce 1525 šířila z Německa a Švýcarska až na západní Slovensko. Že by můj germánský profil přišel touhle cestou? Je tu ale problém - podle výsledku analýzy jsem v rámci svého širšího genetického profilu naprostý genetický unikát. V evropské ani světové databázi jsem původně nenašel žádného přímého příbuzného. Když se podívám do zrcadla, spatřím širokou tvář Mongola a můj syn David je snědý jako cikán. Od malička mne to táhne do Asie, a když jsem kdysi přilétal do Ulánbátaru, měl jsem neurčitý pocit, jako bych se vracel domů. Přes Senici prý kdysi táhly divoké hordy Mongolů, Avarů a Tatarů, rozsévající své geny. Jsem jejich potomkem? Potvrdit tuto teorii nejde, protože v databázi zatím chybí genetické profily obyvatel střední Asie, se kterými bych se mohl porovnat. Snad až se nechá testovat pár obyvatel jurt...

Nicméně nedávno jsem v databázi Genomacu objevil člověka, s nímž jsem kdysi prokazatelně měl společného předka. A ten pán pochází z jižních Čech! S „prabratrancem“ mě tedy může spojovat buď německý novokřtěnec, nebo syn slovenské matky a mongolského nájezdníka. Definifivně to ale budeme vědět, teprve až si necháme udělat přesnější test, který odpoví na otázku, kdy se naše linie rozešly. Šedesát generací zpátky (tedy zhruba do roku 1000) to umějí v Genomacu zjistit celkem přesně.

Čech je i ten, kdo neskáče

Po ženské linii pocházím z podhůří Krkonoš, odkud přišla do Prahy moje máma. Zdědil jsem po ní příslušnost ke klanu „Jasmína“, který v české populaci tvoří jen asi 10 %. I tady jsem tedy celkem originál. Mámina genetická „prabába“ pochází z východního Turecka. Asi před 10 000 lety se odtud její dcery přesunuly do Středomoří, odkud se asi před 5000 lety můj ženský klan dostal do střední Evropy. Nejvíc příbuzných po mámě mám dnes na Blízkém východě, kde ke klanu Jasmína patří až 30 % populace.

Před pár lety mi do schránky na Hotmailu začala chodit cizí pošta. Tenhle požehnaný omyl mne seznámil s mužem se stejným jménem a příjmením, který žije v Bratislavě. Když jsem se se svým „dvojníkem“ sešel v hospodě, udělalo to „cvak“. Slovenský Ivan Brezina vypadá jako můj bratr, má stejné zájmy, v životě se zabýváme podobnými věcmi... Může za to „stejná krev“? V Genomacu jsem mu nechal vypracovat genetický profil a porovnal ho se svým. Výsledek vyloučil, že bychom měli společné předky. Zklamání? Vůbec ne. Jen jsem se prostě znovu přesvědčil, že si můžu skvěle rozumět s lidmi bez ohledu na barvu kůže, vyznání, třídní postavení, genetický původ...

Co udělají genetické testy s našimi předsudky? Z databáze Genomacu plyne, že Češi nejsou „čistá rasa“, ale pestrá skládačka. „Ve škole nás učili, že jsme coby Slované podobní Polákům a Rusům víc než třeba Němcům. Jenže to není pravda - geneticky stojí Češi někde mezi Východoevropany a Západoevropany. Slované jsme méně než z půlky. Z hlediska DNA to ale není důležité. Váš genetický profil může být zcela jiný než u většiny české populace, a stejně se budete cítit jako Čech,“ říká doktor Minárik.

Například to, že se považujeme za „holubičí povahu“, je jen kulturní konstrukt - produkt národoveckého třeštění 19. století. Ostatně Ferdinand Peroutka k tomu v knize Jací jsme píše, že pro malé národy je výhodné se prezentovat jako mírumilovné, protože proti silnějším sousedům by válkami stejně nic nezmohly… Náš genetický profil vznikl o desetitisíce let dřív než pokřik „Kdo neskáče, není Čech“. Analýza DNA nám neodpoví na otázku, kdo jsme. Může ale změnit náš pohled na historii. „Když jsme po válce odsunuli Němce, mysleli jsme, že se zbavujeme Germánů,“ říká doktor Minárik, „v českém pohraničí se ale obě národnostní skupiny promíchaly natolik, že ,němečtí‘ vysídlenci byli geneticky skoro stejní s těmi, kteří je po květnu 1945 nakládali do vagonů. ,Češi‘ tak sice mluvili jiným jazykem než sudetští ,Němci‘, ale de facto odsunuli sami sebe.“

Podobně bizarním příkladem je slavný americký biolog James Watson, který v roce 1953 spoluobjevil DNA a dostal za to Nobelovu cenu. Na podzim 2007 prohlásil, že podle výsledků IQ testů jsou američtí černoši méně inteligentní než běloši. Jen o pár dnů později zveřejnil list Sunday Times Watsonův genetický profil, podle něhož je z 16 % afrického původu.

Kukaččí děti

Ze vzorku DNA na štětečku z úvodu článku se toho ale dá poznat mnohem víc. Jste hnědooký? Možná přenášíte gen modrookosti, který se projeví až u vašich potomků. „Syn nesnáší brokolici - připadá mu hořká,“ říká doktor Minárik, „divili jsme se proč. A vida, existuje gen, jehož mutace zvyšuje citlivost na hořkou chu?...“

Tahle zábavná „rekreační genetika“ vám ale může přinést i poznání, jež vám převrátí život naruby. „Testujeme i mutace genů, které mohou vyvolat vážná onemocnění,“ říká doktorka Lucie Benešová z Genomacu. „Třeba trombofilii či zvýšenou hladinu cholesterolu, což způsobuje mozkovou mrtvici a infarkt. Nebo cystickou fibrózu. Jste zdraví, ale pokud budete mít dítě se stejně ,postiženým‘ partnerem, nemoc se u potomka může projevit, takže se nedožije vysokého věku.“

Váš život může změnit i test otcovství. Podle českých zákonů k němu nemusíte mít souhlas matky (za dítě uděluje souhlas otec jako jeho zákonný zástupce). Není neetické nechat si potají otestovat potomka? Podle doktora Minárika je to přesně naopak: „Neetické je, když má žena tajně dítě s jiným mužem, než je její manžel. Řada mužů pochybuje, jestli jsou jejich děti skutečně jejich. Pokud test bez souhlasu matky zakážeme, jako je tomu třeba ve Francii, musí ji muž k testu přemluvit. Žádná žena to ale nepovolí už z principu. Buď si je jistá, že dítě je ,pravé‘, a pak je pro ni partnerův požadavek na test strašlivou urážkou, nebo si jistá není a pak test nepovolí, aby nepřišla o živitele. Ve Francii to tak muž musí dát k soudu, což ke stabilitě rodiny nepřispěje.“

Podle statistik Genomacu jsou otcové v 80 % případů „v tichosti“ potvrzeni. Žena se o testu vůbec nedozví, muž jí koupí kytku a ona se jen diví, za co ji dostala. Ve zbývajících dvaceti procentech se potvrdí opak. Neznamená to ale, že by čtvrtina dětí byla nemanželských. Ti, kdo si nechají test udělat, už totiž mají podezření. Skutečný počet „kukaččích dětí“ v české populaci doktor Minárik odhaduje na 5-7 %.

„Když jsme s testy otcovství začínali, báli jsme se, že budeme muset najmout ochranku,“ říká doktorka Benešová, „spíš by to ale chtělo psychologa. ,Podvedení‘ muži necítí hněv, ale spíš velké zklamání a smutek. Že rozvracíme rodiny? Manželství se už většinou stejně rozpadá. Stojím na straně mužů. Stává se, že žena má třeba čtyři partnery a jako otce dítěte si pak vybere toho, který se jí zdá nejlukrativnější. Proč by muž neměl mít možnost ověřit si, jestli skutečně platí na svoje dítě?“

Kruh se tím uzavírá. Dozvíte se, kdo byli vaši předci, kdo jste vy sami i kdo jsou vaši potomci.

***

Genetické složení dnešních obyvatel české kotliny:

40 % západní Slované (Česko, Slovensko, Polsko...) 25 % obyvatelé románských zemí (Francie a Itálie, Španělsko, Portugalsko, Rumunsko) 11 % obyvatelé Balkánu (Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko, Makedonie...) 10 % Germáni (Německo, Británie, Skandinávie) 9 % Semité (severní Afrika, Arabský poloostrov) zdroj: Genomac

Cheddarský muž a učitel dějepisu

Svůj genetický profil můžete porovnat se známými profily „historických celebrit“. Britský genetik Bryan Sykes třeba před pár lety přečetl část DNA tzv. „cheddarského muže“ - 9000 let staré kostry z jeskyně v jihozápadní Anglii (lebka na snímku). Srovnání s profily dnešních Britů ukázalo, že jen pár kilometrů od jeskyně žije jeho „pravnuk“. Když se učitel dějepisu Adrian Targett dozvěděl, že je s „cheddarským mužem“ přímo příbuzný, žertoval, že bude chtít jeskyni dědit. Před pár dny byla zveřejněna zpráva, že patnáct Čechů má společného předka s kostrou z doby bronzové, která se našla v jeskyni v německém pohoří Harz. Jsou tedy něco jako prabratranci přes propast 3000 let. Zajdou spolu na pivo?

Je jen otázkou času, než někdo přečte genetický profil Přemyslovců, Jagellonců nebo třeba lovců mamutů. Budou mezi nimi vaši příbuzní? „Nedávno byl popsán profil carské dynastie Romanovců, kterou v červenci 1918 vyvraždili bolševici. Kdybych databázi našel Čecha s genetickou shodou, poradím mu, aby vznesl dědičný nárok na ruský trůn, a budu chtít podíl,“ směje se doktor Minárik. Riskujete v kadeřnictví?

Pod dojmem zpráv o vývoji genetiky můžete snadno propadnout paranoii, že lze váš genetický profil zneužít. Tady jsou tři nejčastější katastrofické scénáře: 1. Fašistický režim z databáze „vytáhne“ všechny lidi s židovským profilem a pošle je do koncentráku. „Nebylo by ale jednodušší zavřít všechny lidi s orlím nosem a typickým tvarem lebky?“ ptá se doktor Minárik. Díky zvýšené mobilitě navíc dnes můžete mít partnera nejen z druhého konce republiky, ale i světa. Jak chcete někoho pronásledovat kvůli jeho DNA, když v sobě časem bude mít každý skinhead i kus Žida?

2. Databázi ukradne gang, který se zabývá obchodem s orgány. Zločinci zjistí, že by se právě vaše ledvina hodila nějakému boháči. Pak vás srazí auto... Podle doktora Minárika by to teoreticky šlo. Kolikrát v životě jste ale absolvovali odběr krve? Tyhle „citlivé“ údaje jsou v databázi každé nemocnice, včetně vaší adresy a rodného čísla - a nikdo je nehlídá. Proč? Protože tohle riziko existuje jen v hlavách spisovatelů. Databázi Genomacu navíc prověřil Úřad pro ochranu osobních údajů. 3. Databázi získá zdravotní pojiš?ovna, jež řekne: „A hele, pan Novák má mutaci, která zvyšuje riziko infarktu. Takže zaplatí pětinásobně vyšší pojistné!“ Není ale nic jednoduššího než přijmout obdobu amerického zákona, který takový údaj pojiš?ovně prostě zakazuje použít. Stačí zajít na pedikúru nebo odhodit vajgla a zanecháte po sobě víc biologických stop než na štětečku z úvodu článku. Děsivé, nebo spíš směšné? „Riziko zneužití je u nás nesrovnatelně menší než v běžném kadeřnictví,“ říká doktor Minárik, „na rozdíl od vlasů na podlaze máme vzorky chráněny. S DNA je to navíc podobné jako s telefonem. Kdo z nás do něj říká tak citlivé informace, aby někomu vůbec stálo za to ho odposlouchávat?“

Mgr. Ivan Brezina, autor je redaktorem měsíčníku Maxim

Kostry v jeskyni Liechtenstein

Před třemi desetiletími našli v pohoří Harz ve středním Německu, kousek od Göttingenu, 115 metrů dlouhou, ale úzkou a nízkou jeskyni, která dostala pojmenování Lichtenstein. O něco později zde byly objeveny lidské pozůstatky. Celkově se tu nakonec našlo čtyřicet koster, devatenáct mužských a jednadvacet ženských. Uchovaly se díky tomu, že voda v jeskyni nanesla na kosti vápenec, který je konzervoval. S nimi nalezené šperky, zbytky nádob a nástroje dosvědčily, že kostry pocházejí z doby bronzové, zhruba z období mezi léty 1000 až 700 před naším letopočtem. Původní teorii, že kosti v jeskyni by mohly patřit lidem, kteří zde byli obětováni nějakému božstvu, badatelé z univerzity v Göttingenu nakonec vyvrátili, protože nenašli na kostech stopy násilí. Přiklonili se tedy k názoru, že jeskyně sloužila jako hrob…